Stopem v Andamanském moři

Stopem v Andamanském moři

Koho by alespoň jednou v životě nenapadlo nechat doma každodenní starosti, sbalit si do batohu pár nejnutnějších věcí a vyrazit do světa. O tom, že k tomu není důležitá pozlacená kreditní karta, ale odhodlání se a dostatek času, nás může přesvědčit příběh Romana Vehovského.

Když se doma loučil slovy „tak se tady mějte, za pár let jsem zpátky“, netušil, že jeho cesta autostopem okolo světa se protáhne na sedm let. Při jeho nevšedním a dlouhém putování se mu poštěstilo stopnout si například přes písečné duny velblouda, v mongolských stepích koně, v Indii rybáře nebo třeba v Malajsii jachtu…

Z malého státu Perlis, na severovýchodě země, u thajských hranic, se trajektem dostávám na ostrov Langkawi. V malajštině je to jméno pro orla rudohnědého. Krom velké populace těchto dravců je zde také velký přístav jachet. Jedno z největších a zároveň posledních míst, kde se na své cestě domů mohu pokusit stopnout loď. To je také důvod, proč jsem sem trajektem připlul. Abych trajektem nemusel zpět, systematicky začínám hledat. Ptám se v přístavním úřadě, v Yacht klubu, správce přístavu, i lidí z plavební společnosti. Všichni mi sdělují tu samou informaci. Je sezona monzunových bouří, každý zde čeká, až se změní směr pasátů. V listopadu se pak za plachetnicemi jen zapráší. Moc nadějně to na stávající dobu nevypadá. Zašel jsem se zeptat také na imigrační úřad. Tam mi mladý úředník ukazuje zápisy v knize: „Minulý měsíc vypluly jen dvě lodě. Končilo jim vízum. Většinou se všichni plaví do thajského Phuketu.“ Byla zde malá, teoretická naděje, že někdo takový se objeví i teď. Dál se tedy vyptávám lidí v přístavu.

Foto: ranní přístav v Langkawi

„Ano, znám jednoho, který se zanedlouho bude do Phuketu plavit,“ říká mi na tržišti během rozhovoru starší fousáč ze západu. Správně jsem ho tipnul na námořníka. „Ptej se na Chipa,“ říká při loučení a rozdmýchává tím jiskřičku naděje.

Hned další den nalézám jeho jachtu a odpoledne zastihnu Chipa na palubě. Starší chlap mi podává ruku na pozdrav. „Jo, za pár dní poplujeme do Phuketu,“ potvrzuje mi americkým přízvukem informaci, kterou mi už dopoledne dala jeho podstatně mladší thajská manželka. V krátkosti seznamuji Chipa s mou několikaletou cestou stopem. Se zaujetím poslouchá. Pak pokládám klíčovou otázku: „Vadilo by vám mít při plavbě pomocníka v kuchyni, na palubě a při noční směně u kormidla?“ Jakým dojmem působil, tak i odpověděl. Férově a na rovinu. „Vadilo.“ S velkým úsilím se snažím maskovat velké zklamání. Podávám mu svou malou stopařskou kartičku: „Kdybyste o někom slyšel, že shání pomocnou ruku při plavbě, dejte mu, prosím, můj kontakt.“ Najít loď je jedna věc, ale být přijat na palubu je věc druhá. Není to jako jízda autem, kde se dá kdykoliv a kdekoliv zastavit. Kapitán má plnou zodpovědnost za posádku, její dokumenty i převážené věci. Ne každý podstoupí určité riziko vzít na palubu neznámého člověka. Nemusí to být jen otázka důvěry, ale třeba i zdravotního stavu a s tím případné starosti na moři.

Foto: kapitán Chip

Večer si kontroluji e-maily a se vzrušením začínám číst zprávu od Chipa: „Ahoj Romane, díval jsem se na tvé webovky. Pěkný příběh, pěkné fotky. Přeji ti hodně štěstí, ať si nějakou jachtu stopneš…“ Úsměv mi bleskově zmizel a po chvíli váhání odepisuji: „Děkuji, přál bych si to štěstí tady vybrat.“ Další den se mi objeví nová zpráva od Chipa: „Jestli chceš, přijď zítra ráno k přístavu. Plujeme na opačný konec ostrova. Je tam celní správa. Uvidíme, jak si navzájem budeme rozumět. Nic však neslibuji…“ I tak se mi po téhle zprávě znovu objevil velký úsměv na tváři. Tak se jmenuje i loď: Big Smile.

Jen co jsme druhý den vypluli, zmizel úsměv z tváře Chipovi. „Umíš plavat?“ překvapil mě náhle otázkou. „A potápět se?“… Sotva jsme odvázali loď a byl spuštěn motor, Chip zpozoroval, že loď nepluje tak, jak by měla. Zastavili jsme. Měl jsem zkontrolovat lodní šroub. „Jo, je celý pokrytý vrstvami lastur,“ potvrzuji po vynoření to, čeho se obával. Před pár dny jsem nabízel pomoc při plavbě a teď jsem dostal možnost ji poskytnout. K tomu jsem dostal škrabku. Jenže tou jsem bušil do schránek mlžů, jako do betonu. Za dlouhou dobu, co jachta stála v přístavu, šroub celý obrostl několikacentimetrovou vrstvou. Buším do ní vší silou, ale odlétávají jen maličké střepinky. Navíc jsou mušle ostré jako břitva a při každém nechtěném dotyku se zařezávají do rukou. Bez dechu a jakéhokoliv náznaku zdárného pokročení vyplouvám na hladinu. Znovu a znovu se potápím pod loď. Při jakékoliv jiné situaci bych praštil špachtlí o mořské dno a řekl, že to nejde. Ale tady mám jedinečnou nebo snad i jedinou možnost ukázat, že mohu být užitečný… Sakra!!! Teď se mi špachtle vysmekla z ruky a já si rozřízl prst. Špachtle klesá ke dnu a já už nemám sílu ani dech ji polapit. S provinilým výrazem to sděluji kapitánovi v naději, že nemá náhradní. Měl. A raději na ní přivázal poutko a dělal, že nevidí mou krvácející ruku. Znovu se dlouze rozdýchávám, abych překysličil krev… Uff! Konečně jsem se dostal špachtlí až na kov. Teď už to pomaličku jde. Ještě zbývala druhá strana lopatky a pak už jen ty dvě další…

Foto: kotvení u ostrova Tarutao

S dvouhodinovým zpožděním pokračujeme v plavbě. Teď už loď pluje jak má. Můžeme i roztáhnout plachty. Ne však na dlouho. Než je stačíme rychle stáhnout, ocitáme se z čista jasna uprostřed menší bouře. S tou se nepočítalo! Loď, jež stála dlouho v přístavu, nebyla připravena na plavbu po rozbouřeném moři. Nevíme co dříve. Lovit z moře věci, které se neudržely na palubě, nebo přivazovat ty, které do vody ještě nespadly. Sudy s vodou, vařič i plynová bomba, to vše nebylo uvázáno a jen volně leželo. Mezitím Chipova žena zápasí v podpalubí s padajícími hrnci a hlavně sama se sebou…

Nakonec jsme bouřkou propluli bez větších ztrát na majetku a životech. Když slunce usedá na obzor, usedá spuštěná kotva na dno klidné zátoky Telaga. Nastává válečná porada. Chip rozhodl, že manželku raději pošle do Phuketu pozemní cestou. Moře přece jen není v ideální kondici pro její žaludek. Manželka je ráda, že se nemusí plavit, a také že Chip nebude na plavbě sám. Já jsem rád ještě víc, že se mi konečně poštěstilo stopnout si jachtu do jiné země.

Foto: ostrov Phetra před námi

Dělám velký nákup. Zásobuji loď. Se ctí jsem se zhostil role provianťáka i kuchaře. Příjemné bylo zjištění, že Langkawi je bezcelní ostrov a pivo stojí stejně jako nealko. Klidně bych se bez něho obešel, ale nevyužít takovou možnost, to bych si mohl při plavbě i vyčítat.

V předvečer vyplutí se jdeme odbavit na celní a imigrační správu a připravujeme loď k plavbě. Ráno pln očekávání zvedám kotvu. Konečně vyrážíme na pomalou cestu andamanským mořem. První večer naší společné plavby máme malou oslavu. Já si připomínám den, kdy jsem před šesti léty zvedl svou pomyslnou kotvu a Chip zvedá skleničku k oslavě svých šedesátých devátých narozenin. Společně si připíjíme na šťastnou plavbu.

Foto: Phi Phi Don

Vzdálenost mezi Langkawi a Phuketem se dá zvládnout relativně rychle. Avšak ani Chip ani já nikam nespěcháme. Není kam. Po cestě je spousta nádherných tropických ostrovů, které by bylo hříchem nenavštívit.

První ostrov, u něhož jsme přistáli, je také hned prvním thajským ostrovem. Název Tarutao je však malajský a znamená „záhadný“ či „tajuplný“. A stejně tak je trochu tajuplná i historie tohoto hustě zalesněného ostrova. V roce 1938 zde zřídila thajská vláda trestaneckou kolonii. Až pět set oponentů režimu zde našlo svůj nový domov. Jenže během války se na kolonii pozapomnělo. Té se nedostávalo jídla, prostředků a léků. Hodně lidí podlehlo malárii a jiným nemocem. Mezi odsouzenými na přežití se ocitli i dozorci. V kolonii zavládla naprostá anarchie a hodně lidí se rekrutovalo na piráty. Vláda neměla situaci nijak pod kontrolou a ostrov se stal postrachem celého regionu. Až v roce 1946 pozvala vláda britskou armádu, která zbytky kolonie rozpustila a ostrov „vyčistila“. Ten se stal pár let poté národním parkem. Bylo velmi zajímavým zážitkem procházet se zbytky této, dnes už džunglí pohlcené, trestanecké kolonie.

Foto: kopka trestanců na ostrově Tarutao

Ostrov Phetra byl náš druhý navštívený. Tvoří ho jen malý, ale honosný a zarostlý pískovcový hřeben. K obeplutí ostrova nám stačil gumový člun. Na severní straně je separovaně postaveno několik chatrčí mořských cikánů. Ti se krom rybolovu živí hlavně sběrem jedlých hnízd salangan. Tito rorýsovití ptáci, podobní vlaštovkám, používají k stavbě hnízd svých rychle tuhnoucích slin. Číňané pokládají polévku z těchto jeskynních hnízd za luxusní pochoutku. My jsme si večer skromně pochutnali na obyčejné čínské polévce s vejcem.

Každý den jsme pluli jen pár hodin a zakotvili u zvoleného ostrova. Některý byl liduprázdný, někde žili rybáři. Prozkoumávali jsme z člunu pobřeží, nebo se procházeli po jeho opuštěných plážích. Hodně jsem plaval a potápěl se na korálech. Chip mi občas vyprávěl své příběhy prožité v nedávné minulosti a já jsem se nestačil divit, jak mladou a vitální mysl má tento muž, který se rozhodl absolutně ignorovat svůj věk.

Až pohádkově tajuplně vypadala návštěva maličkého ostrůvku Muk. Ten je tajnou pevností. Jediná přístupová cesta do útrob vede emeraldovou jeskyní. Její vchod se nachází pod hladinou vysoké hradní stěny. Přístupný je jen za odlivu. Přivstali jsme si a člunem jsme vpluli se svítilnou dovnitř. Po proplutí se před námi otevřel písečný pás a za ním panenská džungle chráněná obrovskou přírodní oválnou katedrálou. Hledat ostrov k ukrytí pokladu, nebo k ukrytí sebe sama, nenašel bych asi ideálnější.

Perla mezi ostrovy nás však stále ještě čekala. Cestou k ní nás čekala ovšem ještě také další velká bouře. Před tou jsme spěchali ukrýt se do relativně chráněného kotviště u ostrova Lantha. Po zakotvení jsme plachtami chytali déšť do velkých plastových sudů, abychom měli vodu na mytí. Až druhý den jsme pokračovali dále k souostroví Phi Phi. Bezpečnější je kotvení u ostrova Phi Phi Don. Jedná se o dvě vyšší hory spojené nízkým písečným pásem, na němž je vystavěna vesnice. Je to místo tragicky poznamenané vánoční tsunami roku 2004. Až desetimetrová vlna zbořila a spláchla téměř vše. Do roka se podstatná část vesnice opravila. Ale tragédie lidská se bude hojit ještě velmi dlouho.

Na Phi Phi jsme zůstali několik dní. Jednu noc jsem kempoval na vyhlídkovém místě, odkud je krásný rozhled na celý ostrov. Dalo se odtamtud spatřit i ostrov Phi Phi Le. Ten je neobydleným národním parkem. Domluvili jsme se s místním rybářem a ten s námi objel na své lodi celý ostrov. Jedná se o pozemský ráj. Alespoň pro návštěvníky. Místní to možná takhle nevnímají. Ale já jsem určitě viděl jedny z nejkrásnějších zálivů, zátok s absolutně průzračnou vodou. V ní jsem při potápění pozoroval pestrobarevnou škálu ryb, které se v záblescích slunečního svitu měnily v duhové. V přirozeném prostředí jsem pokorně pozoroval pýchu akvaristů a mne nervózně pozorovala velká muréna. V severní části ostrova jsme se podívali na Vikingskou jeskyni, odvážně prošpikovanou soustavou bambusových žebříků, z nichž se dvakrát do roka sbírají už zmiňovaná jedlá hnízda.

Foto: nádherné pláže ostrova Phi Phi Le

Ostrovy Phi Phi měly být tou závěrečnou třešinkou na dortu tohoto neběžného stopu. Určitě jimi jsou, ale nebyly tím posledním navštíveným ostrovem. Z Phi Phi jsme sice vyrazili směrem na Phuket. Jenže silný protivítr nás nechtěl pustit. „Musíme se vrátit. Takhle bychom do Phuketu nedopluli,“ přichází Chip s variantou zpětné plavby. Minimální úhel, pod kterým se dá plout proti větru, je třicet stupňů. A právě pod tímto radiem jsem v mapě objevil bonusový ostrov. Chip nebyl proti. Roztáhli jsme plachty, vypnuli motor a pootočili kormidlem. Byla to ta nejkrásnější plavba pod plachtami, kdy příď lodi rozbíjela nárazy jednu vlnu za druhou. V pozdní odpoledne kotvíme. Vítr utichl a obloha se proměnila v nezvykle rudou. Z posledních zbytků zásob připravuji jídlo. Po večeři, jako každý jiný večer, Chip sestaví sadu písní k pohodovému poslechu a relaxaci. Naplní si svou speciální dýmku a odpočívá v hamace. Já si otevřu si poslední pivko a lehnu na nafukovací matraci na palubě. Je tam příjemněji než v kajutě, kterou jsem měl k dispozici. Usínání na houpající se palubě v teplých nocích je jedna z nezapomenutelných věcí. Stejně jako ranní koupání. Skokem z „postele“ rovnou do vody. K snídani máme už pouze ovomaltinu, také jen zbytek. Pokračujeme v relaxaci. Jako by se nám ani nechtělo vyplout. Měli jsme před sebou poslední část naši desetidenní plavby. Chip kontroluje radiovým spojením počasí v Phuketu. Zrovna jím prochází bouřka a silně prší. Není proč spěchat. Jako bychom si chtěli protáhnout ještě alespoň o pár chvil naši společnou plavbu. Vyrážíme až za další dvě hodiny.

Z původně plánovaných čtyř dní jsme na lodi strávili deset. Během nich se z nás stali přátelé a v příležitostném kontaktu jsme doposud. Byl to můj nejdelší stop a určitě také jeden z nejkrásnějších.

Text a foto: Roman Vehovský

Roman Vehovský je původní profesí telekomunikační technik. Na několik let se stal amatérským fotografem a profesionálním autostopařem. Další zážitky, dobrodružství a zajímavé setkání s cizími kulturami se dočtete v autobiografické knize Cestou osudu a náhody. Tohle je ukázka z připravované autorovy druhé knihy. Více informací naleznete na:
www.cestouosuduanahody.wz.cz

Článek byl zobrazen 6 777 krát.